Světlo svítí ve tmě - díl 10

Na nové cestě života

Svědectví Aleše S.

Pracoval jsem jako hlavní stavbyvedoucí u jedné velké meziná¬rodní stavební firmy. Mimo to jsem ještě podnikal ve stavebnictví a také jsem byl vlastníkem hotelu v Jeseníkách. Obě mé podnikatel¬ské aktivity prosperovaly a i zaměstnání přinášelo hmotné statky, které zabezpečovaly celou mou rodinu. Byl jsem ženatý cca 20 let a oba kluci i manželka byli spokojeni. Doma nebyly žádné prob-lémy. Ale někdy v roce 2004 došlo k určitému nárůstu „neplatičů" zhotovených zakázek a tím zvýšení stresu, cestování, ale i hádek s těmito „neplatiči", ale i doma. Pomalu se začalo rozpadat rodinné zázemí a já začal ztrácet půdu pod nohama. Musím podotknout, že jsem nebyl věřící, i když prarodiče byli, ale s těmi jsem byl velice krátce.
Musel jsem začít více a více cestovat a nastavovat dny a noci, a tak zajišťovat chod firem, ale i rodiny. To mělo za následek stres, pití litrů kávy i alkoholu. Jedno, abych za volantem a při jednání ne¬usnul, druhé, abych zase aspoň na chvíli usnul. Až jednoho zimního dne v roce 2004, při cestě z Prahy do Brna, předcházela velmi ostrá debata se subdodavateli a investory na téma finance. Na dálnici kousek od Humpolce jsem ve vysoké rychlosti havaroval. Nejdříve se mi udělalo špatně a přestával jsem vidět, pak jsem ztratil vědomí.
Nevím, jak dlouhá doba uplynula od tohoto zážitku, ale najednou jsem se viděl z „ptačí perspektivy" od stropu, na operačním stole v nemocnici. Kolem tým lékařů, sester a plno přístrojů a nástrojů. Najednou jsem viděl za stropu vcházet bytost v zářícím rouchu, se zářícími vlasy a milou tváří, která mne oslovila jménem a pokývala hlavou. Dívala se upřímně na mne a já jsem cítil příliv lásky a míru, a jak mi proniká osobou a myslí. Bylo mi v té chvíli velmi dobře! Velmi mile se usmála a řekla: „Ještě nepřišel Tvůj čas. Ještě nemůžeš odejít. Důvěřuj mi a já Ti pomohu a ukážu Ti cestu Tvého života". Otočila se a odcházela za světlem pryč ode mne. Já se pak probudil na pokoji v nemocnici.
Pak jsem se dověděl, že od nehody do mého „probuzení" uteklo cca 5 týdnů. Když jsem se zotavoval, požádal jsem o Bibli a začal ji číst a hledat odpovědi na své otázky. Ale styděl jsem se někoho zeptat, nevěděl jsem za kým jít, a tak jsem tápal a plácal se ve dnech života, ale odpovědi nenalezl. Až rodina sousedky, která mi po smrti mé maminky a přítelkyně dokázala pomoci a nasměrovat mne tím správným směrem. Během let 2005- 2006 došlo k rozpadu mého manželství, ukončení práce pro firmu a podnikání, rozvodu v roce 2008, úmrtí přítelkyně na podzim roku 2008, smrti maminky v lednu 2009 a nakonec i k odsouzení za úvěrový podvod v roce 2010, který jsem nespáchal a neměl jsem s ním nic společného.
Tomu všemu předcházela ale ještě jedna podobná, ne-li stejná „zkušenost" po operaci zhoubného nádoru. Bylo to stejné jako při operaci po havárii v roce 2004. Jen slova byla více naléhavá.
V    roce 2009 jsem byl vzat do vazby, následně v roce 2010 odsou¬zen za věc, o které nic nevím a nespáchal jsem jí, a nakonec uvězněn na pět let. Stále jsem hledal odpovědi na to, proč se mi toto vše stalo, proč se to stalo právě mně. Hledal jsem ji u všech kolem, ale nena¬cházel, a tak jsem za vše dával vinu Bohu. Ale „narazil" jsem koneč¬ně na ty „správné lidi", kterých jsem se ptal a oni dokazovali uspo¬kojivě odpovídat a směřovat mé myšlenky tím správným směrem. Uvěřil jsem v Ježíše Krista již sice v roce 2005, ale úplně jsem tomu všemu „propadl" až později, kdy jsem nejen uvěřil v Ježíše Krista, ale přijal ho jako svého Spasitele. Právě jsem četl Bibli, ale nedokázal pořádně pochopit, co mi říká a co ode mne chce a co mám dělat. A stále jsem hledal odpověď na otázku: „Co se mnou Bůh zamýšlí a jaký má být můj další život?"
Na to vše jsem začal nacházet odpovědi až v roce 2009, po mém zatčení. Najednou jakoby se mi „rozsvítilo" a uvědomoval jsem si, že mám čas na přemýšlení o životě a o Ježíši Kristu, o Jeho Slovech. Setkal jsem se s lidmi. kteří mi dokázali poradit a vést mne cestou víry v Ježíše Krista a „vytvořit mou novou osobu - člověka a křes¬ťana". Zatavil jsem se, zamyslel a uvědomil si, co ode mne Ježíš Kristus chce. Začal jsem o sobě a o životě přemýšlet v jiných dimen¬zích a zamýšlet se nad tím, jak jsem dříve žil a co jsem dělal dobře a co špatně. A také nad prázdnotou a neúplností mého života.
Pochopil jsem základní pravdu, že bez víry v Boha nejsem nikdo, a pokud nebudu s Bohem mluvit, předkládat mu své prosby a přání, vyznávat se mu ze svých hříchů, tak budu jenom živořit a ne žít plný život! Tak jsem se ještě usilovněji a více modlil k Ježíši Kristu a četl Bibli, diskutoval s jinými věřícími, ale i s duchovními. Začal jsem se vzdělávat a konečně jsem pochopil, že jsem dostal šanci svůj život od základů změnit, použít „kámen úhelný" a na něm vybudo¬vat svou víru a další život. S pomocí duchovních ve věznici jsem začal studovat kurzy a nacházet odpovědi na své otázky a také nový smysl života. Tímto smyslem je víra v Ježíše Krista a Jeho Slova. Začal jsem podle tohoto zjištění konečně žít a jednat! A zjistil jsem, že to jde i tady ve vězení. Protože jsem měl konečně čas, který mi celou dobu chyběl, na přemýšlení, rozjímání, meditaci a modlitbu k Pánu Ježíši Kristu, pochopil jsem, jaký jsem žil plytký a špatný život. Našel jsem nový, úplně jiný život, krásnější a plnější v náručí Ježíše Krista. A každý den děkuji Ježíši Kristu, že mne přivedl do vězení a umožnil mi nad sebou zamyslet, zamyslet se nad svým životem a vidět vše to špatné, podle čeho jsem žil a ukázal mi „novou cestu" mého života, o které mi dvakrát říkal. Ukázal mi cestu víry v Ježíše Krista a jeho sílu Slova v našem životě.
Pokud bych se do vězení nedostal, nikdy bych nepoznal lidi, kteří mi nabídli pomocnou ruku. Za to vše děkuji každý den našemu Pánu Ježíši Kristu.
Mohu tedy říci, že jsem našel cestu, kterou mi Ježíš Kristus předurčil a slíbil. Každý den, každým slovem a každou modlitbou děkuji Ježíši Kristu za vše, co pro mne udělal, jak dokázal vše pěkně „řídit a vést" k mému cíli. A tím je víra v Ježíše Krista!