úterý 17. března 2015

Silvestrovské díkůvzdání aneb darovaný den

Každý den beru jako dar...! Některý se však vymkne a dost mi trvá jej přijmout! Avšak dobrý Bůh zasáhne a smíří mě i se dnem, který se jevil úplně vzdálený!


Vážně se raději modlím, než vzdávám, jenže poslednísilvestr, po třech dnech migrény k tomu - vypadal prostě ztraceně. K ničemu. Cítila jsem se jako sopka a ještě nešťastná.
Nechtěla jsem vstávat, nechtěla jsem spát... Nemůžu prospat den díkůvzdání za uplynulý rok. Nejsem schopná ničeho jiného, než spát a ještě pod vlivem léků asi...
Připadalo mi těžké plánovat... myslet na jídlo... Telefonovat, rekapitulovat. Hlava stávkovala. Bolela a bolela. Zlost, bezradnost a smutek ve mně a k nim ještě... vzdor!
Něco není správně, takhle to nemá být! Nechci být vězeň! Nechci!
"Takhle to dál nejde,", říkala jsem si!
"Bože můj, modlím se o schopnost modlit se"!


Podala jsem si Bibli v Braillově písmu, že si přečtu nějaký Žalm! Syčení prstů o tečky a písmenka na stránkách mě dráždilo tak, až mi tekly slzy...!
Budu si číst a budu!!!



Žalmy 26:

1  Žalm Davidův. Suď mě, Hospodine, vždyť žiji poctivě, v Hospodina doufám, nedám se odradit.
2  Zkoumej mě, Hospodine, zkoušej mě, prověř mé srdce i mé svědomí!
3  Tvou lásku stále před sebou vidím, tvá věrnost mě všude provází.
4  Nesedám mezi podvodníky a nestýkám se s pokrytci,
5  spolek bídáků chovám v nenávisti, mezi darebáky nesedím.
6  Ruce si umývám v nevinnosti, ke tvému oltáři, Hospodine, přicházím,
7  abych ti hlasitě vzdával díky, abych vyprávěl o všech tvých zázracích.
8  Miluji, Hospodine, dům, kde přebýváš, místo, kde zůstává sláva tvá!
9  Mezi hříšníky mou duši nezahrň, s vrahy můj život nespojuj!
10  Ruce mají plné zvrhlosti, v pravici mají samé úplatky!
11  Já ale chci žít poctivě, smiluj se nade mnou, vykup mě!
12  Nohama stojím na rovné zemi, ve velikém shromáždění Hospodina velebím.



Snažila jsem se soustředit! Fakt to skvěle začíná - Suď mě, Hospodine, zkoumej, zkoušej, prověřuj... Auuuuu, to stačí!
Nesoustředěnou myslí plavala slova - láska, věrnost, - podvodníci, pokrytci...
7  abych ti hlasitě vzdával díky, abych vyprávěl o všech tvých zázracích.

Jeden verš mě vyburcoval!
11  Já ale chci žít poctivě, smiluj se nade mnou, vykup mě!
"Smiluj se, Pane, vykup mě! Smiluj se i nade... i nade mnou...!!


Ruce tiše spočívaly na knize a ve mně vládl klid.
"On to udělal, Bůh už to přece udělal"!
Zkrotil všechny ty vnitřní vlny... Pochoval mě a vrátil zpět... na zem, na postel!
Já nevěděla, kdy se to stalo! Moment, který nemůžete nakreslit, vyfotit, změřit... A přece to bylo jako narodit se nová, čistá, pokojná, celá... Pokorná a užaslá jsem tak ještě chvíli zůstala sedět.
Žádný lék, obklad, vysvětlování... Jen mocná, hojivá milost nového dne proměnila můj stav, náladu - nevadily mi hlasy, pachy, bolest i zátěž předešlých dnů byla ta tam!
Mohla jsem jíst, telefonovat, radovat se, - chválit Boha i všechno kolem.

Když jsem potom stála v kuchyni a můj David se ke mně blížil, ptala jsem se v legraci, jestli se mě nebojí?:) Že už nejsem nebezpečná, ani cizí!
dostala jsem lásku, dostala jsem sílu. Dostala jsem zpátky celičký den, ba mnohem víc!
Bůh moje migrény jednou pro vždy neuzdravil, avšak podobnou úlevu "z čista jasna" jsem zažila několikrát. Proč je to tak, tomu nerozumím a přece jsem si jistá, že mě náš Nebeský Tatínek slyší!

úterý 18. listopadu 2014

Přestaň proklínat ty, které miluješ!

Tenhle článek nepíšu jako někdo, kdo by tě chtěl poučovat o něčem, co sám umí. I já se to teprve učím a věř, že s tím mám moc a moc práce! Ale považuju tohle téma za natolik důležitý, že nepočká na dobu, kdy budu všechno umět. Ona by totiž taky nemusela přijít nikdy!
My křesťané věříme, že slovo má obrovskou moc. A nejen my! U spousty nevěřících lidí vídám na Facebooku motivační citáty, pozitivní afirmace a různá sebevědomá prohlášení. Sám na sobě jsem moc slova mnohokrát zažil a dodnes zažívám. Jsem si jistý, že máš tentýž problém a proto tohle píšu.
Říkali ti rodiče, že jsi nemehlo? Říkala ti učitelka, že z tebe nic nebude? Posmíval se ti někdy někdo kůli váze, vzhledu, koktání, nebo čemukoli jinýmu? Pokud ano, pak věř, že to mělo vliv na to, kým jsi dneska a jak se cítíš. Neuvádím všechny možné příklady toho, jak tě mohli proklít tvoji nejbližší. Jsem si ale jistý tím, že ještě víc proklínáme sami sebe!!!
Používáš někdy věty jako: „Já si nic nepamatuju!" „Absolutně nestíhám!" „Vždycky, když se někam těším, tak to stojí za prd." „Takový neštěstí může potkat jen mě." „Já dřu, jako blázen, a prachy furt nemáme!"
Všechny tyhle věty určují to, jak se ti daří. Každé slovo totiž má moc naplnit se!!! Jako křesťan věřím, že slovem Bůh stvořil svět. On sám říká, že jeho slovo se k němu nevrátí, aníž by vykonalo to, co vykonat má. Člověka stvořil ke svému obrazu a proto i naše slova mají moc a zejména když některá často opakujeme, prostě se naplní v našem životě. Znám ženu, která se nikdy nevdala jen proto, že často říkávala: „Kdo by o mě stál?"
K velmi škodlivým vyjádřením pak vede závist. Věty jako: „Koukej, co oni mají! To my si dovolit nemůžeme!" „Sousedova dcerka je hhezká, chytrá a hezky hraje na klavír. Ten náš blbeček.......!" Tvrzení podobná těmto jsou vyloženě smrtelně toxická!!! Nejen, že jimi otrávíš svůj vlastní život, ale obvykle i život celé své rodiny! I já jsem nad sebou prohlašoval hodně podobných negací. Nejsem sice závistivý, ale leccos špatného jsem o sobě říkal jen proto, že jsem neznal vlastní cenu.


CESTA VEN!


 Některé takto napáchané škody můžeš napravit už jen tím, že ony negativní výroky nahradíš pozitivními, nebo aspoň ty negativní nebudeš vyslovovat. Ale to zdaleka nestačí!!!
Jsou lidé, kteří denně opakují pozitivní afirmace, ale jejich život se nemění. Pořád nemají peníze, pořád jsou tlustí, jejich děti nemají dobrá vysvědčení a auto je pořád v servisu. Proč? Protože nezměnili svou  mysl. Lze mysl změnit? ANO!, ALE....
Možná tě rodiče nechtěli. Třeba nemáš dost kamarádů, nemáš zajímavou práci a opravdu nežiješ tak, jak by se ti líbilo. Tady nepomůže nějaká pozitivní afirmace, ani motivační citát. Když bydlíš na vesnici, těžko se přesvědčíš, že je to vlastně Paříž!

Přesto existuje cesta i pro tebe!!!
JEžíš říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život!" A já jsem poznal, že nelže!

Možná tě rodiče neplánovali a tvoje učitelka tě neměla ráda. Ale Bůh sám chtěl, aby jsi na svět přišel (nebo přišla) právě ty! Možná, že vaše rodina byla vždycky chudá, že v ní lidé umírali brzy, že jste z generace na generaci dědili ty nejrůznější nemoci. Ale já tě ujišťuju, že jsi na světě právě proto, aby se to změnilo!!! Ježíš nám všem odpustil hříchy, ale nejen to! On na sebe vzal i všechna prokletí! On říká, že přišel proto, abychom měli život v hojnosti! Nemáme ho, protože si sami svými výroky a postoji bereme jeho požehnání a mnohdy na sebe přivoláme prokletí. Nedá se vysvětlit, že tě Bůh, ten, který stvořil celý tenhle svět, bezmezně a bezpodmínečně miluje. To ti tu můžu napsat stokrát, ale dokud to nepoznáš, není ti to nic platné.


POZNEJ TO!

Ježíš byl a je připravený příjmout tě okamžitě a to tak, jak teď jsi! Napadá tě, že jsi příliš "hříšný/á, že sis pokazil/a život, že se ti nedá odpustit? Tak to mi věř, že tě chápu!!! Podobný pocity jsem měl taky. Ale Ježíš říká: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní!" On přišel a dal se ukřižovat jen proto, abychom my, kteří jsme si pokazili život a ublížili často i těm nejbližším, zažili odpuštění, poznali jeho lásku a mohli se ze svého života radovat a vnášet tu radost i do životů svých příbuzných, přátel, kolegů.... Nevíš, jak Ježíše poznat? Není to nic těžkého! Stačí chtít a říct mu to!

Takže si to shrňme:

Okamžitě a co možná nejdůsledněji přestaň o sobě, svých blízkých, svém městě, své práci i svém autě pronášet negativní výroky!
Pokud jen trochu můžeš, nahraď ty negativní výroky pozitivními tvrzeními. Např. větu „Nemáme moc peněz" nahraď větou „Bohu díky nemáme hlad a máme kde bydlet".

Sepiš si, v jakých oblastech se nejčastěji proklínáš! Na ty se zaměř především a zkus na nich nacházet cokoli dobrého.

Ale to opravdu nejlepší a nejúčinnější, co můžeš udělat, aby se tvůj život totálně proměnil, je pozvat do něj Ježíše!

Že o jeho existenci nemáš žádný důkaz? Ale o jeho neexistenci taky ne, že jo? Takže prostě zkus nahlas vyslovit třeba tohle:

„Pane Ježíši Kriste, já nevím, jestli existuješ. Jestli ale opravdu jsi, pak tě chci poznat! Jestli mě miluješ, chci to zažít! Jestli sis přál na světě mít právě mě, dej mi to poznat! Chci změnit svůj život! Je mi líto, že jsem o sobě pronesl/a destruktivní výroky. Je mi moc líto, jestli jsem svojí řečí, postoji a činy ublížil/a někomu jinému. Ježíši, jestli existuješ, přijď do mého života!!!"

Ztratíš něco tím, že tohle zkusíš? Pár sekund času. Já ti garantuju, že to budou ta nejlepší slova, jaká kdy vyšla ze tvých úst!!!


Bůh ti žehnej!


 

úterý 28. října 2014

Světlo svítí ve tmě - díl 10



Na nové cestě života
Svědectví Aleše S.
Pracoval jsem jako hlavní stavbyvedoucí u jedné velké meziná¬rodní stavební firmy. Mimo to jsem ještě podnikal ve stavebnictví a také jsem byl vlastníkem hotelu v Jeseníkách. Obě mé podnikatel¬ské aktivity prosperovaly a i zaměstnání přinášelo hmotné statky, které zabezpečovaly celou mou rodinu. Byl jsem ženatý cca 20 let a oba kluci i manželka byli spokojeni. Doma nebyly žádné prob-lémy. Ale někdy v roce 2004 došlo k určitému nárůstu „neplatičů" zhotovených zakázek a tím zvýšení stresu, cestování, ale i hádek s těmito „neplatiči", ale i doma. Pomalu se začalo rozpadat rodinné zázemí a já začal ztrácet půdu pod nohama. Musím podotknout, že jsem nebyl věřící, i když prarodiče byli, ale s těmi jsem byl velice krátce.
Musel jsem začít více a více cestovat a nastavovat dny a noci, a tak zajišťovat chod firem, ale i rodiny. To mělo za následek stres, pití litrů kávy i alkoholu. Jedno, abych za volantem a při jednání ne¬usnul, druhé, abych zase aspoň na chvíli usnul. Až jednoho zimního dne v roce 2004, při cestě z Prahy do Brna, předcházela velmi ostrá debata se subdodavateli a investory na téma finance. Na dálnici kousek od Humpolce jsem ve vysoké rychlosti havaroval. Nejdříve se mi udělalo špatně a přestával jsem vidět, pak jsem ztratil vědomí.
Nevím, jak dlouhá doba uplynula od tohoto zážitku, ale najednou jsem se viděl z „ptačí perspektivy" od stropu, na operačním stole v nemocnici. Kolem tým lékařů, sester a plno přístrojů a nástrojů. Najednou jsem viděl za stropu vcházet bytost v zářícím rouchu, se zářícími vlasy a milou tváří, která mne oslovila jménem a pokývala hlavou. Dívala se upřímně na mne a já jsem cítil příliv lásky a míru, a jak mi proniká osobou a myslí. Bylo mi v té chvíli velmi dobře! Velmi mile se usmála a řekla: „Ještě nepřišel Tvůj čas. Ještě nemůžeš odejít. Důvěřuj mi a já Ti pomohu a ukážu Ti cestu Tvého života". Otočila se a odcházela za světlem pryč ode mne. Já se pak probudil na pokoji v nemocnici.
Pak jsem se dověděl, že od nehody do mého „probuzení" uteklo cca 5 týdnů. Když jsem se zotavoval, požádal jsem o Bibli a začal ji číst a hledat odpovědi na své otázky. Ale styděl jsem se někoho zeptat, nevěděl jsem za kým jít, a tak jsem tápal a plácal se ve dnech života, ale odpovědi nenalezl. Až rodina sousedky, která mi po smrti mé maminky a přítelkyně dokázala pomoci a nasměrovat mne tím správným směrem. Během let 2005- 2006 došlo k rozpadu mého manželství, ukončení práce pro firmu a podnikání, rozvodu v roce 2008, úmrtí přítelkyně na podzim roku 2008, smrti maminky v lednu 2009 a nakonec i k odsouzení za úvěrový podvod v roce 2010, který jsem nespáchal a neměl jsem s ním nic společného.
Tomu všemu předcházela ale ještě jedna podobná, ne-li stejná „zkušenost" po operaci zhoubného nádoru. Bylo to stejné jako při operaci po havárii v roce 2004. Jen slova byla více naléhavá.
V    roce 2009 jsem byl vzat do vazby, následně v roce 2010 odsou¬zen za věc, o které nic nevím a nespáchal jsem jí, a nakonec uvězněn na pět let. Stále jsem hledal odpovědi na to, proč se mi toto vše stalo, proč se to stalo právě mně. Hledal jsem ji u všech kolem, ale nena¬cházel, a tak jsem za vše dával vinu Bohu. Ale „narazil" jsem koneč¬ně na ty „správné lidi", kterých jsem se ptal a oni dokazovali uspo¬kojivě odpovídat a směřovat mé myšlenky tím správným směrem. Uvěřil jsem v Ježíše Krista již sice v roce 2005, ale úplně jsem tomu všemu „propadl" až později, kdy jsem nejen uvěřil v Ježíše Krista, ale přijal ho jako svého Spasitele. Právě jsem četl Bibli, ale nedokázal pořádně pochopit, co mi říká a co ode mne chce a co mám dělat. A stále jsem hledal odpověď na otázku: „Co se mnou Bůh zamýšlí a jaký má být můj další život?"
Na to vše jsem začal nacházet odpovědi až v roce 2009, po mém zatčení. Najednou jakoby se mi „rozsvítilo" a uvědomoval jsem si, že mám čas na přemýšlení o životě a o Ježíši Kristu, o Jeho Slovech. Setkal jsem se s lidmi. kteří mi dokázali poradit a vést mne cestou víry v Ježíše Krista a „vytvořit mou novou osobu - člověka a křes¬ťana". Zatavil jsem se, zamyslel a uvědomil si, co ode mne Ježíš Kristus chce. Začal jsem o sobě a o životě přemýšlet v jiných dimen¬zích a zamýšlet se nad tím, jak jsem dříve žil a co jsem dělal dobře a co špatně. A také nad prázdnotou a neúplností mého života.
Pochopil jsem základní pravdu, že bez víry v Boha nejsem nikdo, a pokud nebudu s Bohem mluvit, předkládat mu své prosby a přání, vyznávat se mu ze svých hříchů, tak budu jenom živořit a ne žít plný život! Tak jsem se ještě usilovněji a více modlil k Ježíši Kristu a četl Bibli, diskutoval s jinými věřícími, ale i s duchovními. Začal jsem se vzdělávat a konečně jsem pochopil, že jsem dostal šanci svůj život od základů změnit, použít „kámen úhelný" a na něm vybudo¬vat svou víru a další život. S pomocí duchovních ve věznici jsem začal studovat kurzy a nacházet odpovědi na své otázky a také nový smysl života. Tímto smyslem je víra v Ježíše Krista a Jeho Slova. Začal jsem podle tohoto zjištění konečně žít a jednat! A zjistil jsem, že to jde i tady ve vězení. Protože jsem měl konečně čas, který mi celou dobu chyběl, na přemýšlení, rozjímání, meditaci a modlitbu k Pánu Ježíši Kristu, pochopil jsem, jaký jsem žil plytký a špatný život. Našel jsem nový, úplně jiný život, krásnější a plnější v náručí Ježíše Krista. A každý den děkuji Ježíši Kristu, že mne přivedl do vězení a umožnil mi nad sebou zamyslet, zamyslet se nad svým životem a vidět vše to špatné, podle čeho jsem žil a ukázal mi „novou cestu" mého života, o které mi dvakrát říkal. Ukázal mi cestu víry v Ježíše Krista a jeho sílu Slova v našem životě.
Pokud bych se do vězení nedostal, nikdy bych nepoznal lidi, kteří mi nabídli pomocnou ruku. Za to vše děkuji každý den našemu Pánu Ježíši Kristu.
Mohu tedy říci, že jsem našel cestu, kterou mi Ježíš Kristus předurčil a slíbil. Každý den, každým slovem a každou modlitbou děkuji Ježíši Kristu za vše, co pro mne udělal, jak dokázal vše pěkně „řídit a vést" k mému cíli. A tím je víra v Ježíše Krista!


úterý 23. září 2014

Pojďme si pro uzdravení

Znáte někoho, kdo nepotřebuje uzdravení? Já téměř ne! Jsem velmi rád, že žijeme v části světa, kde máme přístup k lékům a moderní zdravotnické technice, ale jak všichni víme, ani současná medicína si neporadí se vším.
Proto bych vás všechny rád pozval na dvě akce.

První z nich je uzdravující shromáždění, které se koná 5.10. 2014 v 16 hodin v prostorech Církve bez hranic Plzeň na adrese Guldenerova 17 v eCentru. Za uzdravení se bude modlit pan Harwey Boyd z Texasu, o kterém máme velmi dobré reference hned z několika zdrojů. Na Facebookové stránce této události se dočtete toto:

Harvey Boyd z USA se asi před 15 lety pomodlil ve jménu Ježíše Krista za ženu, která byla od narození úplně zmrzačená, její nohy a záda byly zkroucené - a před jeho očima byla naráz uzdravena. Od té doby se modlil za tisíce nemocných a mnoho z nich bylo zázračně uzdraveno. Mnoho uzdravení má i lékařsky zdokumentováno. Zvláště se věnuje nevyléčitelně nemocným. Harveyovi je dnes přes 70 let, našel své poslání od Boha a slouží druhým svými dary.

My plánujeme cestu na toto shromáždění, takže v případě, že se tam s námi chcete setkat, dejte nám vědět do komentářů, nebo nám napište!

Máte-li do Plzně daleko, nebo se vám toto datum nehodí, můžete přijít pro uzdravení na naše večery zázraků. Ty se konají v prostorách CBH Praha každou druhou středu v měsíci od 19:00 na adrese Korunní 30, Praha 2, Vinohrady. V případě, že se budete chtít dostavit, napište sms na +420 7997 94439, abychom měli představu, jaká bude účast. Vedoucí modlitebního týmu na webu uvádí toto:

Každou 2. středu v měsíci na modlitebním setkání proběhne VEČER UZDRAVENÍ A ZÁZRAKŮ.
Jedná se o tyto termíny: 10.9., 8.10., 12.11., 10.12. 2014

Ježíš v evangeliu Marka říká:
"Tato znamení budou doprovázet ty, kteří uvěří: V mém jménu budou vyhánět démony, budou mluvit [novými] jazyky, budou brát hady [do rukou] a vypijí-li něco smrtelného, nijak jim to neublíží. Na nemocné budou vzkládat ruce a budou se mít dobře.” (Marek 16:17, 18 CSP)

V tomto biblickém textu není žádných pochyb o tom, že by se zázraky měly dít. V současné době v Evropě vidíme uzdravení a zázraky velmi zřídka. Jsem přesvědčen o tom, že my musíme začít dělat to, co je na nás a On udělá to, co je na Něm.

V CBH Praha jsme zformovali tým lidí, kteří chtějí sloužit službou uzdravování a vymítání démonů. Zatím jednou měsíčně se chceme scházet k modlitbám za nemocné. Chceme vzít vážně slovo Ježíše, že máme uzdravovat nemocné a vymítat démony.

Ať už jste věřící nebo ne, pokud jste sužováni jakoukoli nemocí a toužíte po uzdravení, budeme moc rádi, pokud přijdete a dovolíte nám sloužit Vám k uzdravení těla i ducha. Pokud ve vašem okolí jsou lidé trpící jakoukoli nemocí, můžete je pozvat, bude nám ctí sloužit komukoliv, kdo o tuto službu bude mít zájem.

Pokud jste věřící a víte, že Vás Pán Bůh povolal k nadpřirozené službě, můžete se k našemu týmu připojit.

Součástí večera je uctívání Boha, krátké biblické vyučování o uzdravování a následná služba osvobozováním a uzdravováním. Vše děláme v naprosté atmosféře svobody, pokud se v něčem nebudete cítit dobře, můžete službu přerušit, zeptat se jakékoliv otázky nebo z místa v kterémkoliv okamžiku odejít.

Stanislav Bubik
Vedoucí týmu uzdravování, CBH Praha

Pokud bydlíte daleko od Plzně i Prahy, jsme vám k dispozici na Facebooku, kam nám můžete poslat žádost o modlitbu.

Bůh vám všem žehnej!

úterý 16. září 2014

Osobní střípky z křesťanského festivalu United 2014

Ochutnali jsme atmosféru, která mění město... Vydali jsme se na křesťanský festival United do Vsetína - konal se 21-23 srpna! Od té doby uplynulo několik týdnů a pořád žasnu - že jsme tam vůbec přes různé překážky mohli, těším se z hromady dojmů, vjemů, z hloubky spánku, kterou jsem nezažila roky.
Nejde o reportáž od začátku do konce - ušetřím vám trochu času!


Posunuli jsme si s Davidem oslavu prvního výročí svatby, vyluxovali pokladničku a k tomu jsme dostali dvě noci v hotelu a vstupenku darem. Na nedávnou střevní chřipku jsem vůbec nechtěla myslet. Odmítali jsme se vzdát. Nepředstavovala jsem si radši ani ty houfy lidí, prý asi dva tisíce - nakonec jich bylo víc... Bude tam pár známých, zvládneme to! Když bude Pán Bůh s náma...


A on byl. Na každém kroku.
Začali jsme ranními modlitbami našeho sboru Církve bez hranic na Chodově v kostelíku.
Do Vsetína jsme jeli autem s jedním z našich pastorů, obě cesty pěkně lilo. Na koukání asi nic moc, ale líbí se mi to šumění.
Vyzvedli jsme si klíče od pokoje, prozkoumali ho a vydali se hledat jídlo... než začne nějaký program! Dostali jsme náramky místo vstupenky. Někteří je možná zakrývali a mimo festival na sebe neupozorňovali, mně se zase líbilo, jak na ně reagoval personál restaurací, které akci podporovali.
Jídlo opěvovat nebudu, bylo dobré a bylo ho všude dostatek. Tak velký Kebab už asi neuvidím a snídaně v hotelu se nedaly sníst ani odnášet. Nakonec - účel není hned ráno přetížit se jídlem!


Jeden z nemnoha plánů, které jsme měli byl potkat se naživo s  mladou slečnou Míšou, znali jsme se zatím z facebooku. Přesto, že jsme si vyměnili už dost informací, bylo jen a jen na ní, jestli nás najde. I její hlas jsem znala jen zkresleně:)

"Kde jste? Kde pořád jste? Kdy budete blízko?"
"V nějaké restauraci, kde mají i pizzu! Blízko kulturáku, nevím přesně. Už uvnitř, je tu hluk a horko!" Tolik mé nejasné odpovědi!
Vyšli jsme ven, že budem chvíli poslouchat přenos tam...
"Tak tady jsem," ozvalo se a možná se mě dotkly ruce...
"Aaa, Míša," zadoufala jsem!
"Ty mě poznáš?"
"Ne, vůbec, ale kdo jiný by nás hledal?"
Zaradovala jsem se. Měla žluté, dobrovolnické tričko - od tohoto festivalu má pro mě slovo dobrovolník zas o dost větší váhu a nejen kvůli ní!
Vzala nás do kulturáku nahoru na balkon, kam dosehnala i židle a pak jsme vždycky chodili už jenom tam! Další večer přišla zase a ještě jsme spolu strávili chvíli v sobotu venku na openair scéně.


Tím se dostávám ke kapelám - byly pro nás téměř všechny nové a dobře se poslouchaly, některé jsem si rychle oblíbila - kupříkladu partičku Forgiven, Run away my son, Noxcuse,  Do nebe volající, Ezyway... a další.
Hráli jak chvály, tak svoje písničky, užili jsme si to!


Je to tak jiné než z cédéček nebo z rádia,  je to živé - být pohromadě a zpívat Bohu, radovat se, nespěchat... Vítr vám čechrá vlasy, slunce se tulí, prostupuje vaši náladu jako hojivý dotek,  Boží přítomnost cítíte všude kolem... Ducha svatého hostíte a zároveň se necháte vést, je to tak známé i nové...


Jednou se za mnou ozval dívčí hlas, který mile podával informace přesně tak, jako bych se rozhlížela - aniž jsem se na cokoli ptala... Vůbec nezněla cvičeně, snaživě, jako by dostala úkol, prostě nenuceně přerušila hovor s kamarádkou a povídala, co je okolo mě... Že by přirozená či očekávaná, vhodná reakce, kterou by si leckterý neorientující se člověk nárokoval...? Pro mě nikoli - najednou jsem měla chvíli oči, úplně bez úsilí je otevírat a přizpůsobovat prostředí, bez představ, jaké by to bylo kdyby - prostě ten "darovaný" hlas byl mým vnitřním zrakem a změnil se v uklidňující bezpečí..., radost. Chodit tak světem s Bohema vždycky mu porozumět, to by bylo bezva, snila jsem si chvíli... Víc a víc po něm toužím, hledám a on takhle skrze druhé promlouvá! Bere mi to dech!

Jindy jsme se spozdili a při hledání odlehlé budovy, kde měl být seminář jsme potkali jen dva lidi a oni šli tamtéž, co my.

I setkání s australsko českým párem z Kroměříže bylo neplánované a spontánní. Prostě si jdete koupit cédéčko a "lidsky vzato" ani přesto, ani proto, prostě jak Bůh chce - míchá se Čeština s Angličtinou, povídání, modlitby, dobrá nálada.

Těchto neuchopitelných momentů bylo mnoho - jsem za ně hluboce vděčná, posílily naši víru, jsou občerstvující! Koupili jsme si s Davidem po dvou tričkách na památku a poslední večer, sotva jsem si pomyslela, že víc už toho nepojmu a klidně bych se vydala na cestu domů bez pocitu, že o něco přicházím - přišel náš pastor Tom s tím, že můžeme vyjet dřív, než bylo v plánu původně.

"Tome, mohl bys jet teda rychleji, než tu první cestu," provokoval David rozverně.
"No dobrá, já platím naftu a vy pokuty," odvětil náš řidič a vyrazili jsme vstříc domovu.
Žádné riskování, ale menší provoz, stavěli jsme jen jedinkrát, na chviličku.


Tak tři dny utekly jako voda a přece už nezmizí docela. Sepsala jsem pár střípků poznání, které z nich vzešlo. Nevím, jestli navštívíme Vsetín i za rok, určitě se však těším na příští podobnou akci, na další zbližování s Bohem i lidmi z našeho sboru!
Je zvláštní, jak vám něco připadá hodně vzdálené a najednou zjišťujete, že je očekávané datum za vámi... Zastavte se a zavzpomínejte, ať vám život neproteče mezi prsty!

sobota 30. srpna 2014

Ať slunce nezapadne nad vaším hněvem!

Hněváte-li se, nehřešte; zkroťte svůj hněv, než slunce zapadne. (Efezským 4:26 ČEP.)

Tak často soudíme ze svého pohledu, dokud nás někdo neuzemní, nenasměruje a nepřivede zpět k pokoře. Jen zřídka se zvládneme omluvit.
Když jsem se kupříkladu pustila "písemně" do kamarádky, že je zbrklá, velká voda, neposlouchá, dává naše tel. číslo cizím lidem a ještě k tomu nesmyslně, kvůli práci, kterou nemůžeme dělat, namítla, že nám chtěla pomoct.
"Řekli jsme ti přece, že to už nemáš řešit", prskla jsem na ni...
"Tak promiň, ta věta mi asi unikla. Mám toho teď moc, nejspíš se mi zbláznila maminka... atd. atd..."

Bylo mi docela horko. Tohle jsem nechtěla. Jedeme si všichni ve svých kolejích a neptáme se po důvodech jednání těch druhých, určitě ne hned.
Naštěstí jsme rozhoupanou hladinu urovnaly, psaním je to lehčí, než z očí do očí.

„Ježíši,
Vysvoboť nás ze zmatku a lability, ty ukazuj a dávej rozeznání, jaký vjem, pocit, instinkt přichází od zlého, a jaký od tebe, skrze který  ty promlouváš a vedeš nás do bezpečí. Dej nám citlivost na Ducha svatého!
Vyzbrojuj nás a dej odolnost, abychom stáli ve tvých zaslíbeních. Pomáhej nám vidět tvůj záměr a držet se ho!
Skláním se před tebou, podej mi ruku! Jsi světlem, v němž hledám cestu - jež toužím rozdávat."


Tak často jsme připravení se bránit dřív, než je vůbec proč... Bolest, podezíravost  nebo předpojatost nám zatemní zrak. Někdy vážně není divu... Náš práh odolnosti je strašně nízký... Trpělivost u konce. A klidu pramálo.
Mě při zkratu dojdou slova a mlčím, i když mě ujišťujete o čemkoli, potřebuju chvíli na vzpamatování. Prostě nebudu reagovat, abych nepůsobila větší zmatek. Nereagováním to dopadne stejně.... No comment!

Můj David, ten zase mluví... A mluví. Poslouchá krátce... A skoro žádná odpověď není dobrá.
Volal takhle mámě, že ho bolí hodně zub a proto nepřijedem. Pravda ale byla, že po druhé za sebou, prvně kvůli mě. Holt  nedobré období ohledně zdraví. Ona byla zklamaná, David naštvaný, že mu rychle nerozumí, lítost proti lítosti, položil jí radši telefon. Znělo to... ublíženě z obou stran. Znělo to zhuštěně, poraněně, dobře, že ten hovor nebyl dlouhý.
Oba poměrně často něčím trpí, něco musí vzdát, oba hned mluví a oběma nevyšel plán... Střed jak zbytečný, tak pochopitelný. Tohle celé píšu spíše kvůli následnému rozhovoru.


Počkala jsem, až vychladne situace a zavolala jsem jí, cítila jsem se trochu provinile. Moc fajn jsme si popovídaly.
"Já vím, že tohle nebyl úplně on, vždyť ho znám! Přišlo mi to líto, ale řekla bych mu toho víc, že mě mrzí ten zub, no radši počkám, až se vyspí. A co to budem rozmazávat, vždyť se nic nestalo.":)
"No jo, mami, vy dva paličáci, mluvíte moc rychle! Nebylo to schválně..."
Říkala, že nic nechce násilím, ať se nehádáme ještě my, že nám ze srdce přeje, ať se máme dobře, a tak podobně... Pokračovaly jsme přes feťáky v televizy k těm na ulicích a k dalším, proměněným vírou v Boha a vysvobozeným, potom přes svatby k tomu, že zažíváme i prima chvíle. Bylo to jako chlácholivý proud!
A víte co? Potom opravdu začalo pršet, krátce, ale hodně. Očistné kapky ulevily mrakům - i mé duši! Nezbyla lítost, výčitky, sebeobviňování, hořkost, nic!

A tak vzdávám holt matkám, které dovedou být i dobří kamarádi a vždycky, ač nezaslouženě u nich máme dveře otevřené. To bych o sobě říct nedokázala...
Ony semtam mají divné řeči, ale vždycky projeví zájem a bojujou za svoje děti! A jedna z výhod našeho vztahu je, že případné spory s jednou z matek má kdo urovnávat:) Já to totiž s tou mou taky do teď moc neumím! Omlouvám se  jí až po odjezdu – jejím či našem… Ona se omlouvá dřív, šikovněji, pomocí dobrot.

Článek není zrovna rozjásaný, ale existuje úleva, odpuštění! A tak mi odpusťte, že píšu tak málo, však zase přijde nová vlna


„Nebeský Tatínku,
Děkuji, že nejsi Bohem zmatku, ale Bohem pokoje... Že nás vedeš k pokoře a ke smíření. Povznášej nás, prosím, nad naše vzdory, soudy, přetvářky a zbrklost, nad všechno, co si umíněně držíme i nad to, "co si drží nás", pomáhej nám urovnat hádky a nedorozumění, ať nad nimi nezapadne slunce a můžeme s tebou prožít další nový den plný naděje, důvěry, milosti a lásky!
Amen!"

středa 13. srpna 2014

Světlo svítí ve tmě - díl 9.



            Velké přátelství


                 Svědectví Davida N.

Po dlouhé a strastiplné cestě životem, která hodně často končila mým uvězněním a stálém hledání pravého smyslu života, jsem si ve svých 35 letech uvědomil, že jsem větší část svého života promarnil pácháním trestné činnosti, utápěním žalu a zklamání v alkoholu a drogách. Chtěl jsem si sáhnout na život tím, že jsem spolykal velké množství různých prášků. To se mi ale nepovedlo, protože mne včas dostali k lékaři, který si se mnou věděl rady a hned podnikl veškeré nutné kroky pro mou záchranu. Poté, co jsem se vrátil zpět na od­dělení pro sexuální devianty, kde jsem byl již umístěn před poku­sem spáchat sebevraždu, byl jsem hlídán svým spolubydlícím Honzou, abych to znovu nezopakoval.
Po určité době, kdy jsem se pokusil o sebevraždu, přišel k nám na oddíl další odsouzený, se kterým jsem se čas od času pustil do řeči a zjistil jsem, že máme hodně společných zájmů. Byl hluboce věřící, což jsem se dověděl až postupem času. Den svých 36. narozenin - 12. 10. 2010 - jsem prožil s tímto člověkem, ke kterému jsem již delší čas pociťoval narůstající sympatie a začal zjišťovat, že by to mohl být člověk - kamarád, kterého celý svůj krátký život hledám. Bylo v něm něco, co mi strašně imponovalo a přitahovalo mne, a on prožíval totéž vůči mně. Ale oba jsme měli zábrany a ostych oslovit se. Prolomil jsem to já. Petra, jak se tento výše popisovaný člověk jmenoval, jsem oslovil a poprosil ho, jestli by mi v kantýně nekoupil nějaký oplatek, že mu to při mém nákupu vrátím. Hned mi slíbil vlídným, laskavým hlasem, s radostí a štěstím v očích. Věděl totiž od někoho, že v tento den mám narozeniny, a měl přání mi něčím udělat radost a navázat kontakt. To jsem ale nevěděl já. Z kantýny přišel za mnou na pokoj a dal mi jedny oplatky. Poděkoval jsem mu, ale on povytahoval z kapes ještě další dobroty. Natáhl ke mně pra­vici a začal mi moc hezky, přátelsky přát k narozeninám. Byl jsem jak „Alenka v říši divů". Oči mi rychle zvlhly slzami překvapení, radosti a štěstí. Petr ještě vytáhl nějaké křesťanské traktáty s připsa­ným věnováním, a řekl mi ještě několik nádherných vět. Pak mne dlouze, přátelsky objal. Já jsem v té chvíli už nezadržel proud slz dojetí a vděčnosti. V srdci a kolem něj mě zaplavilo takové nád­herné, dosud nepoznané teplo radosti, štěstí, dotek bratrské lásky.
V  tu chvíli mezi našimi srdci a námi přeskočila ta pověstná jiskra, která někdy skokově zapaluje vztahy kamarádství, přátelství i lásky. Věděl jsem, že Petr mne má opravdu rád a že v tu chvíli v něm získávám kamaráda upřímného a nezištného, který za mnou bude stát proti všem. Věrného přítele na celý život, který mne nezradí, nikdy mne neopustí a nikdy se mne nezřekne. Že udělá pro mne vše, abych už neselhal, nemusel už nikdy do vězení a mohl spoko­jeně a šťastně žít - poprvé v životě. Od tohoto dne jsme vyhledávali a využívali každou příležitost, abychom mohli být spolu. Povídali jsme si o všem možném a byli jsme oba strašně šťastni stále víc.
Asi po čtrnácti dnech jsem zařídil, aby se mohl Petr nastěhovat ke mně na pokoj. Petr se projevil jako upřímný opravdový křesťan, oddaný Bohu, který postupně a nenásilně mne začal vést k Bibli a k Bohu svým osobním svědectvím, se seznamováním s cestou spasení z milosti, vyznáním hříchů Bohu, pokáním, přijetí odpuš­tění, obrácení a nového narození. Často se za mne modlil a při­mlouval, žehnal mi, a všemi možnými prostředky mi dával najevo křesťanskou a bratrskou lásku, kterou jsem nikdy nepoznal. Začali jsme spolu dělat společně - a později každý zvlášť - kurzy EMAUS, modlit se a každé ráno číst Slovo na každý den. Zpívali jsme a chválili Boha. Tak jsme byli stále spolu a s Bohem. Zároveň mne ale postupně, citlivě a v lásce upozorňoval na všechny moje velké i menší hříchy, chyby, zlozvyky a zvolna mne vedl k přijetí Ježíše Krista jako Pána s Spasitele. To jsem učinil 22. 12. 2010. Vydal jsem Mu svůj život, vyznal v slzách pokání své hříchy a stal se Božím dítětem.
Můj život se změnil a já si pod Božím a Petrovým vedením stále více uvědomoval, jak strašný život plný hříchů jsem před obrácením žil. Petr mi poradil, ať si sepíšu všechny konkrétní hříchy, které se mi vybaví a že je pak v jeho přítomnosti vyznám Bohu. V některých církvích a sborech tomu výstižně říkají „generální úklid". Učinil jsem to, a úžasně nepochopitelně se mi ulevilo. Za některé těžké duchovní zátěže a svázanosti z minulosti za mne Petr vedl duchovní boj, a to i v razantních ofenzivních modlitbách v autoritě jména Ježíše Krista jsem prožil a přijal z Kristovy ruky více úžasných osvobození. Ale některé zlé vlivy tvrdošíjně a dlouho přetrvávaly a nechtěly z mého života odejít. Až po Petrově odchodu do léčebny, v den jeho podmínečného propuštění 19. 7. 2011, jsem si poměrně rychle s velkou bolestí v srdci a mnohými slzami uvědomil, jak to měl se mnou strašně těžké a kolika způsoby svého chování a jednání jsem ho trápil a ubližoval mu. Zraňoval jeho citlivé a láskyplné srdce a zkoušel do krajnosti jeho přátelskou a křesťanskou lásku ke mně. Až po jeho odchodu jsem si plně uvědomil, co pro mne znamenal, co vše jsem v něm minimálně na rok ztratil. Jak málo jsem si ho vážil, jak strašně mi teď chybí a jak strašně se mi po něm stýská. Jaké oběti jako kamarád, přítel i křesťan pro mne snášel a co vše ode mne trpělivě, vytrvale snášel a vše dopouštěl. Vytrval, nevzdal to se mnou, nezatratil mne a nezavrhl.
Déle než měsíc, kdy jsem byl žalem a smutkem v zoufalém psy­chickém stavu, mi úžasným způsobem dokazuje velikost a věrnost jeho přátelství ke mně. Vše, co mi říkal, platí, a jak pevně a ne­ochvějně si za všemi slovy stojí. Každý všední den mi píše nádherné dopisy plné lásky, přátelství, povzbuzení a sounáležitosti a pod­pory. Těmito dopisy mi pomohl překonat nejhorší období našeho odloučení. Zároveň mne to vedlo k tomu, abych se pevně přilnul k Bohu a věrně šel po té jediné správné životní cestě.
Přátelství, kterému dal Bůh ze své milosti a lásky vzniknout mezi mnou a Petrem, bereme oba jako úžasný Boží dar, za který oba Bohu s velikou vděčností stále děkujeme. Jsme vděčni a vzdáváme chválu, čest a slávu! V tom prostředí všelikého zla, hrubosti, tvrdosti, bez­citnosti, hnusných pomluv, intrik a ponižování je zázrak zázraků, že mohlo vzniknout takové přátelství, které mezi námi je, trvá a vydrží - oba tomu pevně věříme. To odloučení bereme jako zkoušku a pro­věření našeho přátelství, jeho opravdovosti a věrnosti. To, co Bůh dal, dokáže si i obhájit a ochránit proti všem protivenstvím, když my půjdeme věrně za Ním, ale i když my jsme nevěrní, On zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe. Nikdy nás neopustí a nikdy se nás nezřekne. Tento slib jsme dali já s Petrem před Bohem jeden druhému. K tomu nám dopomáhej Bůh. Amen

úterý 29. července 2014

Světlo svítí ve tmě - díl 8


Problém osamocenosti a nedostatku lásky

Svědectví Františka H.



Prázdnota lidského srdce může vyústit ve frustraci, v uzavření se do sebe, v odmítání okolí, světa vůbec, ale také v daleko závažnější problémy. Člověk, který necítí lásku, který vní­má jen prázdnotu svého srdce mnohdy začne přijímat falešné nabídky tohoto světa, které jsou však většinou klamné. Opravdová láska je tak často zaměňována za náhodné vztahy, kdy vrcholem těchto vztahů nejsou hluboké city, ani poznání jeden druhého, ale pouze sex. Žijeme v době, ve které pomalu a jistě mizí pojmy jako je věrnost, oddanost, kde manželství a rodina nemají takovou hodnotu jako kdysi. Takový pohled a po­stoj je dnes považován za staromódní. Moderním trendem jsou dnes vztahy, kde jsou dotyční „singl".

Položme si však otázku, co takové vztahy člověku přináší. Dá se hovořit o tom, že takové pojetí vztahu se může stát životním smy­slem? Může vůbec někdo hovořit o lásce, pokud není spojená s ab­solutním oddáním se druhému? Můžeme poznat opravdovou pod­statu a krásu lásky bez věrnosti milovanému či milované?

Jsem si jistý tím, že každý kdo se „spokojí" s takovým vztahem, nikdy nemůže poznat a pocítit to, co přináší skutečná láska. Tito lidé vnímají jen třpytivý obal, ale to opravdu hodnotné jim uniká. Nemluvě o tom, že takové vztahy jsou neharmonické a většinou nevydrží delší čas.


Láska je o vztahu a máme-li pochopit a opravdově poznat tento dar, tak to není možné bez toho, aniž by pro nás náš milovaný, nebo milovaná začal znamenat absolutně vše. Právě tato touha sdílet s milovanou osobou vše, procházet veškerými událostmi každoden­ního života nás k sobě přibližuje. Milovat znamená nejen chtít dávat to nejlepší, starat se o milovanou osobu, ale především stát se její součástí, stát se jedním. Láska odmítá tvrzení, že nemusím dát dru­hému vše, protože jen díky absolutní odevzdanosti mohu druhého

poznat. Vrcholem takového vztahu je, že si mohu říci: Nyní už nejsem já, a není ona či on, jsme jen my.



Láska je o jednotě a nemůžeme mluvit o harmonickém pojetí vztahu, pokud se vzájemně neoddáme.

Jsem opravdu zarmoucen, když vidím, jak dnešní uvolněná doba překrucuje nejcennější dar, který člověk může získat - LÁSKU. A jak snadno se lidé nechají oklamat a spokojí se jen se střípky.



Z vlastní zkušenosti vím, že pokud člověk žije jen ze svých vlast­ních sil, že je o to víc ve větším nebezpečí. Vyprahlé lidské srdce pak už nehledá hodnotnou lásku založenou na ctnostech jako jsou věr­nost, oddanost, touha být pro druhého vším, ale uspokojí se s tím, co se „nabízí". Nemohu to však nazvat jinak, než že se jedná o prázdné vztahy. Je to silná zbraň pána zla, který podsouvá lidem částečky něčeho, o čem si v dané chvíli myslí, že právě to hledají. Mnozí jsou tak zoufalí, zdrceni svojí samotou, oslepeni klamnou představou, že přijmou s povděkem jakoukoliv nabídku, protože všechno je v dané chvíli lepší než být sám.



Je třeba se zastavit a vážně si odpovědět, co uvidím za několik let, když se ohlédnu zpět. Uvidím opravdové naplnění láskou? Uvidím hloubku svého vztahu? Jako věřící považuji za hlavní krédo Kris­tovy myšlenky právě lásku.



Problém osamocenosti a nedostatku lásky se projevuje stále více a nedotýká se jen dospělých, ale vybírá si svou daň i u teenagerů a dětí. Skutečná láska je mistrně „nahrazována" vším co podsouvá satan; a nejsmutnější pohled je pak na konečnou tragédii, kdy vidí­me útěky dětí z domovů, kdy z nedostatku lásky raději sáhnou po drogách, alkoholu atd. Děsím se toho, když vidím, kolik manželství končí rozvodovým řízením. Děsím se, když vidím tyto rozpadlé rodiny, děti, ženy, muže, kdy všichni touží po lásce, která se jim nedostává. Je to tvrdá realita, kterou můžeme vidět téměř všude.



Sám nyní procházím složitou životní zkouškou, kdy ztrácím svou milovanou ženu. Je velice těžké vyrovnat se s touto skutečností. Bolest spojená s odmítnutím a křivdou může mít za následek, že člověk zahořkne a místo lásky cítí hněv nebo nenávist.



Tyto řádky píši proto, jelikož si uvědomuji, jak snadno může i v takové situaci satan zaútočit. Člověk se cítí sám, ale je třeba vědět, že i tak složitou situaci můžeme zvládnout. Jak už jsem se zmínil, tak člověk, který žije z vlastních sil, to má těžší, jelikož spoléhá jen na svůj rozuma na sílu kterou má, ale která je limi­tovaná.



Křesťan má jistotu v Ježíši kdy ví, že jeho život je vedený Jím. Ztráta milovaného člověka je vždy velikým otřesem. Nicméně víme, že na žádnou zkoušku nejsme sami. Neprožíváme nic z toho, co by nezažil i Ježíš. I On byl odmítán, i On sklízel za svoji lásku posměš­ky, pohrdání a velikost slova láska se naplnila do posledních dů­sledků ve skutku té nezměrné lásky na Golgotě.



Vnímání lásky pohledem křesťana je zahaleno tajemstvím, které­mu je schopen porozumět jen ten, kdo přijal do svého srdce dar, který nabízí Ježíš. On nás přivádí k pochopení dokonalé lásky, která spočívá v pokoře, milosrdenství a odpuštění.



A tak i když sami zažíváme těžké životní situace, tak náš pohled na lásku je díky Pánu Ježíši neměnný. Právě On nás skrze zkoušky přivádí k hlubšímu pochopení těchto hodnot. Díky Jeho lásce a mi­losti se stále posunujeme blíž nejen k poznání tohoto daru, ale hlav­ně blíž ke Kristu. Díky milosti Ježíše umíráme sami sobě a rosteme v milosti tím, že dáváme a odpouštíme, že potlačujeme své vlastní zájmy a stavíme své milované a bližní na první místo, stejně jako Pán Ježíš. Bible říká, že tento druh lásky nikdy nezanikne (1. Ko­rintským 13,8).



Jedinou strategií boje proti silám zla a temnoty je opravdová tichá, pokořující, jedinečná láska Boží.



Jen toto je cesta jak dosáhnout vítězství, jak uchránit své srdce před zahořknutím, před rezignací.



Chtěl bych vám všem, drazí přátelé, popřát, aby žádná sebesloži- tější situace ve vašem životě nikdy neskončila tím, že si necháte vzít víru ve skutečnou lásku, která je založená na hlubokých hodnotách, které si zakládají na absolutní věrnosti a oddanosti.



Věřte, že tento duchovní boj, tato snaha mít a zažívat tuto lásku stojí za veškeré zkoušky. Je to cesta ke skutečnému požehnání, ra­dosti a vnitřnímu pokoji.



Na závěr bych si připomenul Ježíšova slova: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali, jako jsem já miloval vás, i vy se



milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste mojí učedníci, budete- li mít lásku jedni k druhým." (Jan 13,34-35)



Tato hluboká pravda jednoznačně poukazuje na to, jak máme milovat, jak velká má být naše láska.